Lásko, mně ubývá sil (Lucille) - Pavel Bobek

Já sám pozdě večer jsem do sálu vešel sedl za stůl a uslyšel smích

Krásná se zdála a na mě se smála já se zeptal jak říkat jí smím

Jestli chceš tak mi tykej jak chceš mi říkej a máš-li touhu

Tak líbat mne smíš

A bílá jak svíce už neřekla více a já se jen díval

Jak sedá si blíž

A pak jsem ho spatřil on k silákům patřil vzápětí namířil k nám

Já cítil jak blednu a dech můj se krátí

Já malý byl a byl jsem sám

To co potom se stalo mě úplně vzalo měl začít a právem mě zbít

Však zničil mé plány řek namísto rány slov pár dodnes slyším je znít

Řekl jí lásko mně ubývá sil já říkal si dávno že bídným jsem byl

Já cítil se králem teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj cíl

Řekl jí lásko mně ubývá sil

Dál vím že zmizel jak spadané listí ale jeho stín nezmizel s ním

My jsme dál tu hru hráli ve dveřích stáli

I tam s námi stál ten stín

Byla krásná jak nebe já slyšel sám sebe jak říkám že nepůjdu dál

Už nevím nic o ní jen hlavou se honí těch

Slov pár a stín co tam stál

Řekl jí lásko mně ubývá sil já říkal si dávno že bídným jsem byl

Já cítil se králem teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj cíl

Řekl jí lásko mně ubývá sil

Řekl jí lásko mně ubývá sil já říkal si dávno že bídným jsem byl

Já cítil se králem teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj cíl

Řekl jí lásko mně ubývá sil